Dny plynuly a my byli čím dál slabší. Přesto jsme ani na chvilku nepomysleli na to zakousnout se jeden druhému do krku. Ani nevím jak dlouho jsme tu byli zavření ale Strify všinu noci i dne prospal. Když nespal ležel v rakvi a koukal do stropu.
Nemluvili jsme jen jsme tiše prosili boha o záchranu. Jedna spisovatelka napsala že upíři jsou jako bůh. Že zabíjejí bez rozdílu (pozn aut. Interwiew with Vapire-Anne Rice). Já osobně bych nás spíš přirovnal ke zvířatům co loví jen pro svou obživu. My jsme nikdy nevyhledávali lidi jen proto abychom se pobavili nad jejich utrpením. Brali jsme tolik kolik jsme potřebovali kolikrát jsme ani nezabíjeli. Abych pravdu řek dost toho z té knihy se opravdu podobalo způsobu našeho života. Teda aspoň ta druhá polovina. Žili jsme ve velkém společenství. Schovávali jsme se ve velkých vilách nebo v podzemí. A já si teprve teď začal uvědomovat jak mi chybí slunce.. Žit ve tmě i se zbystřenými smysly bylo těžké.
Nevím po kolika dnech a nocích se tohle stalo. Seděl jsem nad Strifym a koukal na něj když se otevřeli dveře. Vstoupila vysoká postava zahalená v černém. Naznačila ať jsme tiše došel k nám a podal mi čutoru (pozn. aut. Nádoba co se nosila u opasku) s krví. V postavě jsem poznal Luminora. Usmál jsem se a hned co jsme se posilnili krví jsme pomalu vyšli z místnosti. Potichu jsme vyšli ven. Čekal tam na nás celý klan. Na nic jsme se neptali. Na voze za nimi jsme zahlídl kámen krve-tu věc díky které jsem se stal upírem. Vydali jsme se někam na sever. Šli jsme za klany co žili vysoko v horách. Bylo nám jasné že máme vlkodlaky v patách.
Cestovali jsme takle pěšký dobrý měsíc. Schovávali jsme se jako lovná zvěř. Těsně po západu slunce mě probudil nějaký šramot. Otevřel jsem oči a viděl jsem pět vlkodlaků jak se sklánějí nad klidně spícím Shinem. ,, SHINE, VLKODLACI ÚTOČÍ" Vrhnul jsem se k němu a svým výkřikem jsem vzbudil i zbytek klanu. Začal boj. Byli jsme v převaze ale přesto jeden upír podlehl zraněním a jeden byl na tom velice špatně-Byl to Shin. Shin se zotavoval pomalu. I když my upíři máme poněkud rychlejší uzdravování tohle bylo velice pomalé. Cestovali jsme pomaleji než předtím. Shin byl většinu času v bezvědomí a Yu se o něj oddaně staral. Nám všem pomalu docházeli síly na další cestu. Museli jsme lovit což nás vyčerpávalo. Zastavovali jsme čím dál častěji a stávali jsme se zranitelnějšími. Po dalším měsíci jsme dorazili k upíří hoře. Přežíval tam jeden docela mocný klan který nás hodlal vzít pod svoje ochraná křídla tak jsme se vydali ke vchodu. Cesta byla namáhavá. Shin se konečně sebral a byl schopný cestovat po svých. Z původního počtu 500 nás dorazila 459.. Bylo to smutné ale několik upírů náročnou cestu nepřežilo nebo je spálilo sluníčko. Dorazili jsme do hory kde nás přívětivě přivítal kníže Rom3o.
Týden jsem bloudil po hoře. Byla krásně vybavená ovšem něco mi tu nesedělo. Nevěděl jsem co…. Ovšem jedné noci mi to došlo…
Napsala: Peth
zdroj:http://cinema-bizarre-liebe.blog.cz/0805/upiri-knize-5